Živá láska.

Proč nesmíme mít toho koho bychom chtěli?
Proč nebojovat, i když bychom měli?
Proč srdce celé noci bděli,
zatímco zapomínat a nepřipouštět měli?

...Proč?...

Některé věci se dějí, aniž bychom chtěli,
některé však ovlivnit bychom směli a možná měli.
Štěstí mezi prsty nenechat si protéct,
neotočit se a lehce utéct.

Občas se má v životě bojovat,
hlavě, ale ne srdci vzdorovat.
Poslouchat srdce, kašlat na okolí,
i jeho odpor po čase povolí.

Proč člověk sní a pak se souží?
Proč srdce občas bezmezně touží?
Proč lidi jak supi nad oběťmi krouží,
a vztah se pomalu avšak jistě úží?

Jakmile člověk začne snít a mít představy,
štěstí světa pro něj se zastaví.
Nikdy nic nevyjde tak jak si přejeme,
a potom potichu v slzách klejeme.

I smutek v životě něco znamená,
smutek prožívá i ten co má velká ramena.
Se smutkem se spojuje,
vzpomínka co v paměti se ukryje.

Kdybych to měl přiblížit,
vzpomínka nechce ublížit.
Vzpomínka nechce, ale ublíží
už v době, kdy se jen přiblíží.

Člověku je smutno, když o něco přijde,
třeba o chvíle šťastně strávené,
je mu smutno i když něco nevyjde,
například chvíle úplně zmrvené.

Vzpomínka může být smutná i veselá,
ať již tak, nebo tak, kdysi být musela.
A o to jde ve smutku,
najít něco, co už není, vskutku.